Kolega

14.05.2012

.: Bylo i nebylo -

> Bylo i nebylo, a leccos si pamatuju. Tvoje foťáky, cesty do Prahy, kontakty s místníma umělcema. Ústeckej fotograf ve velkym světě politiky, teda tajnejch hovorů o politice. Bytový semináře, bytový divadlo, podvádění mámy v cizích ložnicích, v koupelnách s nažloutlejma kachlíkama. A nakonec zase ty foťáky, na který jsi mě dostal. Jsi můj táta a uběhlo dvacet let.

Jsem v bufetu na Žižkově, v Seifertově ulici, a vedle mě neduživá holka rejpe do salátu. Čte si skripta, ani se nedívá, co jí. Sleduju nepatrný sousto na plastový vidličce, jeho cestu k puse, když v tom zpoza pultu někdo zavolá: Tady je ten fresh. A tak mě to nenápadně sere a zelejzá do kloubů, jak hloupě mluvíme, jak přiblble chytáme slova, jak polochcíplý ryby v otrávený mlíčný vodě, a taháme je na světlo boží, aniž bysme věděli, jestli něco znamenaj a jakou fušku dá opravdový slova stvořit. Fresh je výsměch, je jako hovno rozmazaný po tváři autora mluvnic, ale jdeme s dobou, takže děkuju … a už abych odtud vypadl.

K tý holce vedle potřebuju legendu, je to tak lepší, když si svět vyprávím, líp se v něm orientuju. A pravdivost v tom nehraje žádnou roli. Stačí mi břehy, aby se den nerozplynul, aby rádoby skutečnost nebyla nekonečnym spektrem možností. Ta holka studuje VŠE, do školy půjde parčíkem a potom zahne doleva … tam, co je Siwiecowa ulice. Snad nejkratší na Žižkově … jediná, jejíž půdorys dobře znám. Možná má před zkouškou a je nervózní stejně jako já, když jsem si objednával obloženej bílej chleba. Je mimopražská, soudě podle kufříku na kolečkách, což je skoro statusovej symbol. A upřímně, ona není ten typ, co se ohejbá pod batohem na zádech. Skrz textil jsou viditelný její zesláblý a na kost vyhublý ruce. I ženská, co tu obsluhuje, občas nevěřícně zírá a rychle uhejbá pohledem, aby předešla pověsti předpojatý krávy.

Stejně jako k holce vedle, potřebuju legendu i k tobě, tati, a věřím, že mi v tom pomůže tvůj spis vedenej u KS STB v našem rodnym městě … pod knutou rudejch srpů skříženejch s nemilosrdnejma kladivama. Ať se tam dočtu cokoli, na nic se tě nezeptám, to už je mezi náma daný. Koupil jsi novou televizi, za tejden začíná mistrovství světa. Máma už volala, abych se o víkendu stavil. A bude to stejný jako vždycky. Na konferenčím stolku bude talíř plnej sušenek, my dva si sedneme s pivem v ruce do křesel a ty se mě zeptáš, jak bylo v práci a jestli děcka nezloběj. Po týhle úvodní kapitole se oddáme mlčení, ze kterýho nás vysvoboděj hráči, když ve středovym kruhu poprvé kopnou do míče a zápas konečně začne. Tu novou televizi ti samozřejmě pochválím, na to nesmím zapomenout.

Kdybych byl normální, asi bych tu nestál. Asi bych si neprohlížel otvírací dobu týhle badatelny, ani bych se nenechal šacovat bezpečákem před vrátnicí. Mohl jsem zůstat doma a užít si volnýho dne ve společnosti blízkejch. Mohli jsme s dětma do zoo nebo všichni společně do čajovny.  Naše doba je plná jistot a zábavy pro všední den, hledíme vyplnit každou minutu prací, čuměním na televizi i sběrem instantních myšlenek, jejichž povahu nezkoumáme, protože takzvaně nemáme čas. Společnost zapomíná a stopy paměti se vinou neznámo jakou krajinou, a jsou čím dál řidší a míň patrný. Listuju katalogama myslitelnejch cestovních kanceláří, ale zájezd do minulosti nenacházím. Musím si vystačit s vlastním plánem. A vůbec se necejtim divně, nebo provinile, ani když jde o tebe, tati. Sedím tu v klimatizovaný místnosti, ve studovně Archivu bezpečnostních složek, dítě nový doby, a ty se na mě nesmíš zlobit, jestli se jednou dozvíš, že mě to sem dotáhlo. Ta moje vůle, co mě tlačí, abych se od tebe učil, abych byl silnější a nepadal do stejnejch děr, který tobě byly pastí. A to jsi vždycky chtěl, abych byl lepší, a ukázal jsi mi cestu, z níž jsi sám odbočil.

Složká má kolem třiceti stran. Jsou tady pazáže, v nichž tvůj řídící fízlák zdůvodňuje, proč tě navrhnul jako KTS. Formulace jsou dobový – situaci v plném rozsahu pochopil, uznal důležitost práce pro socialistické zřízení. A tys jim dal hodně nástrojů, kterejma tě mohli získat – zahájeno trestní stíhání za napadení úřední osoby na kulturní akci, přechovávání letáků a šíření materiálů jazzové sekce. Samozřejmě jsi chtěl dál dělat, co tě bavilo, byl to tvůj život, chodit na koncerty a fotit svý kámoše do fanzinů. Jenže s těma samejma fotkama jsi docházel i na pravidelný schůzky se svým ŘO. A tak ses rychle osvědčil a přestal jsi se vytáčet. Dávno to nemělo cenu, byl jsi jak na provázku, vydíranej těma kryplama i svou nedospělou osobností, která kličkovala a hledala si cestu ven přes lži a výmluvy na alkoholový okýnka. Trvalo to pouhej rok a přišel velkej moment. Ta jejich verbovka na konspirační chatě někde u Nakléřova. Tak jsi to podepsal a vrátil se ke svý rodině, napitej jak prase a s rukama mastnýma od salámu z esenbácký kantýny. Ten den si pamatuju, máma ještě pozdě večer prala, a tys dostal rapla z toho kraválu, jak jsi nemohl usnout. Konečně vím, že pračka byla bez viny. Že to byla podrážděnost ze světa za kouřovou clonou. Ze světa, kde jsi měl krycí jméno Praktik, číslo na svýho fízláka a pětistovku za každej dobře odvedenej úkol.      

Lhal jsi dost, taky ses mohl všeho vzdát, a možná bych si tě víc vážil. Však to změní osobnost, ty kamufláže na domácí frontě, kde díky nesdělenejm pravdám vládne klid až do stažení z kůže. Kde lidi nedělaj vlny ve svejch bezpečnejch přístavech, když v dálce za bójkama sem tam někoho vyfotěj, napíšou o něm podrobnou zprávu a konečně zvednou kotvy. Vždycky se vrátěj k tomu svýmu a snídaj s dětma a učej je, jak správně žít, jak pokračovat v tom, co sami opustili. 

Fotbal mě vždycky nudil … a pochybuju, že naši postoupí do čtvrtfinále. Ale navštívit rodiče je prospěšný, tak nakoupím dost desítek, tvejch oblíbenejch kozlů, a přijedu v sobotu, přesně jak jsem slíbil. Protrpíme spolu zápas, pak v rozhovoru utečeme k dokonale vedlejším věcem … to přece chlapi dělávaj. Noc strávím ve svý dětský posteli, s dospělejma myšlenkama, který nedaj hlavě spát, i když je tělo unavený. A než konečně usnu, řeknu si, že jsi mě hodně naučil, když jsi mi kdysi opakoval, že každej krok je závazek a půda pod nohama na jediný správný cestě ... a že po tý cestě má člověk jít a nedávat se lacino.      

27.04.2012

.: Vlak do Prahy -

Vlak se plní a zase vyprazdňuje, je to jak nekonečný střídání stráží na cestě za prací, láskou nebo tajemstvím skrytym v minulosti. I cesta vpřed může končit o desítky let zpátky, a je jen na nás, abysme si vybrali správný místo k sezení. 

> Byl jsi můj velkej táta a měl jsi přehled jako nikdo druhej. V těch dnech, kdy se obracela karta a nechtěný byli znovu chtěný, jsi mě používal jako dětskej štít. Teď jsem ti za to vděčnej, za utajený cesty do Prahy, za všechny omluvenky, který máma časem objevila. Byl jsi velkej vzor. Čněl jsi nad davem šedě oblečenejch civilů … nad rozhněvanym, jindy extatickym davem. Zvedal jsi mě vysoko nad jejich hlavy, nad plešatý hlavy důchodců, zarostlý hlavy studentů v manžestrovejch bundách, i nad hlavy paniček, co se v pokročilym věku přihlásily k hnutí punk a nechaly si šediny obarvit na fialovo.

Seděl jsem ti za krkem a čekal, až se dav rozestoupí před vodním dělem nebo kordonem policajtů s obuškama. Byl jsem na všechno připravenej, na zásah tlakovou vodou, na úder do hlavy, na to, že se rozdělíme, prchneme různejma ulicema a sejdeme se minimálně tři hodiny po demonstraci na dohodnutym místě. Uliční síť Novýho města jsme znali nazpamět, v několika obchodech a bytech jsme měli zpřízněný duše, věděl jsem o místech, kde bych dostal teplej čaj, kde bydleli časem a událostma prověřený lidi. A týhle konspirační síti, kterou jsi pomáhal vytvářet, jsem bezvýhradně věřil.

Vzal jsi mě s sebou několikrát. Byl jsi načasovanej do práce, já do školy, a před mámou jsme sehráli signální scény, aby se nevyplašila, aby se neptala a neprohlídla naše všednodenní tváře, který s bouchnutím vchodovejch dveří svou všednodenní tvářnost ztratily. Byli jsme přímo zapojený do novýho hnutí, co po letech kvašení vybublalo na povrch a jevilo se tekrát jako nezastavitelný. Ještě teď cejtim tu dobu v kostech.

Jezdili jsme do Prahy vlakem, tím nejpomalejším. Říkal jsi, že musíme pořádně poznat naší zem a pamatovat si jí, když ještě byla nesvobodná. Pamatovat si vysoký komíny Mělnický elektrárny, papírnu ve Štětí, Setuzu v Ústí, smrad kafilerního tuku, nažloutlej toxickej spad, kterej dráždí sliznice. Říkal jsi, že když chce člověk svou zem poznat, musí se pohybovat pomalu, co nejpomalejš, a já ti věřil a vůbec jsem neprotestoval, když jsme se dvě u půl hodiny vláčeli osobákem a stavěli v každý malý díře. Byl jsi můj velkej táta a já tě měl rád.

Ve vlaku jsme upíjeli teplej čaj, kterej jsi nalil do víčka termosky, přičichl k němu a zatvářil se spiklenecky, protože jsi ho připravil s kapkou rumu. A to byla naše další tajnost před mámou. Dělal jsi mi škvíru ve dveřích do světa dospělejch, pouštěl jsi do mý mysli paprsky světla, který se do hlav mejch spolužáků jen těžko mohly dostat. V dětskym světě jsem možná byl sám, ale ve velkym světě jsem měl tebe, tvoji ruku, která mě vedla a nikdy nebyla studená.

Rána byly šedý a plný hlubokýho vzdoru. Hlásili odběr zemního plynu a svítěplynu podle stupně číslo tři. I letošní podzim zažil ve svý polovině doslova zimní inverze, který k nám nepustily ani drobek slunce. A tak jsme se skrejvali v mlhách, viditelnost byla nulová a my do poslední chvíle nevěděli, jestli bude líp, jestli zvládneme něco pořádnýho vyfotit.

V Praze jsme vystoupili z vlaku, instrukce byly rozdaný, mapy ústupů jsme měli v hlavě. Na Václavák jsme došli jako jedni z prvních a řekli jsme si, že v žádným případě nesmíme pod koně, že zůstaneme v půli a v nejhorším máme na výběr, kterou ulicí nebo pasáží utečeme. Pamatuju si, jaká byla ráno zima, jak jsem si dejchal do dlaní. Tys nadával, že v rukavicích nemáš správnej cit, že tu mrňavou minoltu nezaostříš. Ale z roztroušenejch skupin byl po hodině dav, a ten dav rychle houstnul. To jsme pak hřáli jeden druhýho v domění, že jsme si rovný a že to teplo, co mezi náma vzniká, je teplo mezilidský lásky. Jenže v tom jsem se spletl. Chlap, jehož tesilový kalhoty jsem cejtil na svý ruce, byl estébák. Ten estébák se na nás vrhnul stejně jako se desítky dalších estébáků vrhly na jiný pokojný demonstranty. Málem se ti podařilo utýct, jenže jsi zahnul do Světozoru a tam v tý pasáži tě museli dostat. Já doběhl až na Karlák.

U Elišky byla skupinka dětí s učitelkama. Tady evidentně existoval normální život ve svý dosavadní podobě. Jako by revoluce ani nezačala. A já nechápal, jak je to možný. Jak je možný, že tady nikdo nevyšiluje, když o kilometr dál teče krev a slzy a lidi couvaj před radlicí transportéru, až nemaj kam by couvali. Lhostejnost obyčejnýho života mě ohromila. Děti si hrály, fotříci pospíchali do práce nebo za svejma milenkama. Divil jsem se, že za něco bojujeme, když většina lidí si vždycky najde kompromisní cesty, na nichž je bezpečno a relativně levno.          

Nakonec jsi přišel a ve mně to zasvítilo. Zase jsem byl celej a ty jsi mi vyprávěl, jak ses jich zbavil, že bylo před kinem plno lidí, nějaký dopolední představení, a že ses zamíchal mezi důchodcovský hole, až jsi byl neviditelnej jako fantom z americkejch filmů. Všechno jsem ti věřil. Pak ve vlaku nás konečně dohnal klid a pravidelnej rytmus mě ukolíbal. Bděl jsi nade mnou, držel jsi nade mnou stráž. A kolem ubíhala krajina našich předků se svejma mýtickejma horama a řekama, co jsou inženýrsky svázaný a tak pomalu, melodramaticky plynou.

26.04.2012

.: Vlak do Prahy -

> Vlak se plní a zase vyprazdňuje, je to jak nekonečný střídání stráží na cestě za prací, láskou nebo tajemstvím skrytym v minulosti. I cesta vpřed může končit o desítky let zpátky, a je jen na nás, abysme si vybrali správný místo k sezení.  

13.04.2012

.: 1 x Foto -

2.04.2012

.: Most -

> Pohádali jsme se. Hádáme se často. Jenže hádky jsou očistný, i sprostý slova poletujou, a vyháněj z  manželství nezdravý substance. Bral jsem si z police cigarety, když mi za zádama zaznělo: „No jasně, jdi si zakouřit, ty ubožáku.“ Zabouchl jsem dveře, navlíkl tenisky a co nejrychlejš vystartoval, aby naštvanost neodezněla.

Byla skoro půlnoc a já šel ulicí. Kroky diktovaný autopilotem mi dávaly zapomenout na starosti denního života a hlouposti, kterejma si zahrazujeme cestu ke štěstí. Doleva kolem platanovýho parku, dolů a zabočit doprava, minout ubytovnu, potom nájemní dům pro sociální případy, čichem stopovat Setuzu, jejíž správní budovy strmí nad ulicí plnou kamiónů z Polska a Litvy.

Podrážděnost ustupovala, z hlavy se vytratil vzdor i potřeba utíkat na druhej konec města. Před železničním přejezdem jsem dostal nápad na povídku z Ústí. Ten nápad souvisel s dávnejma návštěvama archívu, s naivní tohou objevit v dokumentech příběh. Ten příběh měl bejt o klukovi jménem Rudolf Meyer, a taky o mostu. O mostu, kterej důvěrně znám.

…

Rudolf Meyer se narodil v Novosedlicích. Dvacátý léta byly jeho dětstvím. Vesnice se měnila, až se stala předměstím s dlážděnejma ulicema, vilama potentátů a dvojdomkama pro nejlepší dělníky. Mýdlárna vykoupila další pozemky, továrník Schicht přispěl na stavbu luteránskýho kostela a veřejnejch lázní. Moderní most byl pro pravej břeh potvrzením, vyjádřením jeho důležitosti jako perspektivní městský části. Jenže válka byla za rohem.

Když se vyučil na zámečníka, pracoval Rudolf v dílně na Klíši. Vidím ho, jak přes most tlačí kolo. Nad vodou visí mlíčná mlha a hejno holubů v letu rychle mění směr. Před viaduktem se zastaví, zírá zpátky na řeku a chce si to ráno zapsat jako vzorový. Chce si ho otisknout v paměti jako moment dokonalý jednoty. Město, tahle chvíle a já. Budoucnost neexistuje, minulost nikdy nebyla, říká si potichu, když nasedá a znovu se opře do pedálů.  

Začala válka. A Rudolf ji strávil v Německu v továrně na zbraně. Když se vrátil, v dílně ho vítali, a všechno se zdálo při starym, jen jedna věc byla nová. Příjmení Meyer se nelíbilo gardistům. A Rudolf jim nedovedl vysvětlit, jak to s rodinou z tátovy strany bylo. Že německý příjmení nesli z hrdosti na svůj původ. Že ho nenechali pokřivit z úcty ke svejm předkům, který ve 13. století přišli do Čech jako hospodáři a pionýři vinařství.

Před červnovejma událostma Rudolfa zabili. Počkali vprostřed mostu, smáli se, kouřili ukradený cigarety. Možná tam tenkrát nikdo další nebyl, možná někdo další bezmocně přihlížel. Ozvala se dutá rána a z hlavy tekla krev. První padalo kolo, za ním Rudolf Meyer, rodák z Novosedlic … vysvlečenej, s rukama svázanýma tkaničkama od vlastních bot. Jednoho z vrahů znal. A ještě než se udusil, přišlo mu, že mraky jsou zbytečně vysoko a holubi se někde zapomněli.                  

…

Došel jsem na náměstí. Dlažba vydávala teplo, co přes den vstřebala. Náctiletý postávali před vchodama barů a diskoték. Hlavy vymytý alkoholem, hormonama a přiblblou muzikou. Bylo mi dobře, jen druhá cigareta uvázla v krku jako mor a já si slíbil, že nadobro přestanu. Chvíli jsem toužil po pití a společnosti stejně vyvrženejch otců. Ale nebylo kam jít.

Myslel jsem na příběh a pomalu se vracel k mostu a na svůj břeh. Nahoře na oblouku vrávorala postava s lahví v ruce. Dvacet metrů nad hladinou a deset metrů nade mnou se ozvalo: Ty krááávo, hustý! Další mladej kluk, co se přes most vrací domů. Kolik už jich spadlo? Kam je Labe zaneslo? Kolik lidí prošlo bez povšimnutí? I moje hrdinství má svoje meze. Když bude nejhůř, odvrátím hlavu a půjdu dál.

12.03.2012

.: Jednou v pátek odpoledne -

>       Pavel vystoupil z trolejbusu, s ním šedesátník s holí v ruce a taškou na kolečkách. Vítr zarachotil přístřeškem na zastávce a trolejbus se rozjel do kopce, na jehož vrcholu zabočil doleva a zamířil na konečnou. 
         Je polovina října, páteční odpoledne, který chce Pavel proflákat na známejch místech. Ve městě, jež mu mládí plnilo radostí do rána i následnejma výčitkama svědomí.
       Tohle sídliště zná, dva roky tu bydlel. Dva samotářský roky, nekonečný vyhlížení ze dvou oken, do nichž si nikdy nepořídil záclony. Zvuky všedních dnů i zvuky víkendů, celej vesmír a zmatení lidskejch řečí, který v letním parnu dopadaly skrz otevřenou ventilačku do rohu s matrací, na níž Pavel spal. Čtyři bloky panelovejch domů, jejichž zdi jsou ozvučný desky, který zesílej každou hádku, každý šukání, a pošlou je dál ... do uší, který právě nespí. Tomu se říká komunál.
       Ještě chvíli stál a sledoval zadek kolemjdoucí ženský, jak se třese obepnutej v legínách, jak je uvolněnej. Vydal se průchodem v protihlukový stěně tu a tam porostlý psím vínem. Za stěnou se otevřelo sídliště. Viděno okem ptáka typickej rastr z obdélníků, pro člověka třeba domov ... pro Pavla vzpomínky na samotu v málem prázdnym bytě. Když tu byl v nájmu, měl pouhý dvě návštěvy. Jednou přišel soused, kterej ve schránce objevil dopis určenej Pavlovi. A podruhý přišla Lůca, jeho bytná. Vyzvedla si nájem a po jedný cigaretě odešla neznámo kam.
...
       Pavel se posadil. Stůl má kovový nohy a desku ze dvou fošen napuštěnejch tmavě hnědym mořidlem. Stejně vypadá dalších šest stolů na terase krytý plátěnejma roletama s logem místního pivovaru. Pavel sedí čelem k zábradlí, aby měl nejlepší výhled na ulici, a taky na vchody protějšího paneláku. Pivo si musel koupit vevnitř, venku nikdo neobsluhuje. Hospoda je neútulně velká a nenabízí soukromí … jako všechny sídlištní hospody, který za socialismu obstarávaly společenskej život dělnický třídy … a tak musely pojmout i stovky osob, který tu ochotně zapomínaly.
       Dvanáctka je hustá, nechává na sklenici kroužky ulpělý pěny. Pavel otvírá noviny. Zdá se mu, že to patří k situaci. Když člověk sedí sám, měl by něco číst, nebo čtení předstírat, jinak si připadá divně, jako by čuměl lidem do oken, jako by chodil, kam se nesmí. Tak listuje novinama, a ty noviny mu ohejbá vítr a mačká je k zbláznění. Americká přítomnost v Iráku je nutná, čte na straně 2, jen zbraně hromadného ničení, jež byly důvodem k intervenci, se zatím nenašly. Saddám je mohl přesunout do sousední Sýrie. ... A pak je tu japonskej turista, kterej si do válkou zmítanýho Iráku přijel užívat dovolenou. Určitě kde co fotil a natáčel na kameru. A to bylo povstalcům podezřelý. Tak ho dovlekli ke zdi, kde ho popravili. Tolik zprávy ze světa.
       Ústí je bezvýznamný město, velký události se jeho obyvatel nedotýkaj. V brzký době se nečekaj občanský nepokoje, ani skvělá budoucnost. Dál svobodně zahníváme.
       Pavel se postavil a opřel se o zábradlí. S cigaretou v ruce promejšlí den, ten pomalu spěje k podvečeru. Ulice se vlevo mírně svažuje k rodinnejm domkům. A někde v dálce tlačí cigán dvoukolák naloženej železnym šrotem. Ten cigán si zpívá. 
      Pavel mezitím dokouřil, znovu sedí u stolu a dopíjí pivo. Chvíli zvažuje, že někomu zavolá, že se vnutí do něčích plánů, nebo aspoň zjistí, co se děje večer. Ale cejtí, že na něj nejsou zvědavý, že karty jsou pro dnešek rozdaný, že usne bez lásky a velkejch zážitků, který člověk mívá, když nejde spát a ve tři ráno se dílem náhody dostane do příběhu.
...
       Na terase přibyl chlap. Je mu kolem čtyřiceti, pod westernovym kloboukem má delší blond vlasy, na sobě černej koženej plášť a na vodítku německýho ovčáka. Sedí o dva stoly dál. Na schodech se usadila skupinka středoškoláků. Kluci kouřej, pijou malý piva a v klasickym pubertálním betlu se trumfujou historkama o zkušenostech s alkoholem, ženskejma a  řízením auta. Pavel se zadívá na panelák, na svůj panelák, na domov, kterej minul v čase, a s ním i veškerý časoprostorový souvislosti.
       Na týhle terase čekal, když ztratil klíč a musel volat bytnou, aby zámečníkovi dosvědčila, že tu opravdu bydlí. Na stejným místě seděl, když se měl s bytnou setkat poprvé. Čau já jsem Lucie, Lůca … nepřipadám ti nějaká divná? A divná bezesporu byla … Pavel se bál, že je obětí podfuku, že mu jen feťačka ukáže vypůjčenej byt, vybere zálohu a víckrát ji neuvidí.       
       Lůce bylo tou dobou třicet šest, a do dospělosti ještě nedorostla. V době, kdy má většina ženskejch chlapa a děti, ona střídala partnery o deset patnáct let mladší a plahočila se s nima nocí … jednou zkouřená, jindy na práškách a přiopilá. Kdysi, to ještě vřely divoký devadesátý léta, zpívala v noisový kapele a byla inspirací pro místní uslintance, který se ráno sbírali z polstrovanejch sedaček v rockovym klubu s představou, jak si ho za rozbřesku ve vaně vyhoněj.  Pavel tyhle informace sbíral opatrně, jako ostrý střepy, a postupně si skládal obrázek svý bytný, která se mu stala blízkou osobou.
       Nebyli přátelé. Byl to ten typ vztahu, kdy se dotyčný osoby nemaj šanci poznat, protože kontaktů je mezi nima málo. Z nějakýho důvodu si ale důvěřujou a jsou si bez výhrady sympatický. Pavel se Lůcy neptal na nic z minulosti, ona se ho ptala na ženský jen v žertu. Když se jeden z nich musel zbavit sakra tíživý informace, udělal to bez přípravy, a nezávazná konverzace plynula dál. Když Lůca zmínila něco vážnýho, mluvila klidně, jakoby byla se vším smířená.
       Pavel netoužil po podrobnostech, stačily mu hrubý črty holky, která před ním stála. Holky, která se nevzpamatovala ze smrti táty, kterýho milovala a jehož přítomnost, dokud žil, ji držela pohromadě. Co o sobě říkala, bylo strašně osobní. Pavel před sebou uviděl jeden rozbitej život, kterej zatím neopustily zbytky nadějí upínanejch na iluzorní cíle. Mladý kluci, práce na farmě v Holandsku, výuka angličtiny. Nic z toho nevyšlo, zbyly hnusný antidepresiva a trocha vlastní síly, která rok na to vyprchá. A při tom všem, když spolu tenkrát mluvili, se skoro bez přestání smála.
…
       Spadlo pár kapek. Kdo ví, kolik deště zbejvá nahoře. Pavel si koupil na zahřátí fernet, kterej jen pomalu upíjí, když se vrací do světa živejch. Rozhlíží se kolem sebe, lidí na terase znovu přibylo a zevnitř z hospody se ozývaj první tóny. Začíná páteční country zábava. Shrbený pod bundama, přibíhaj páry i celý skupiny, jen málokdo s deštěm počítal a vzal si deštník. Pavel pozoruje příchozí, poslouchá brebentění ženskej, který se přes tejden nevidí, a teď nechávaj svý chlapy zmizet v hospodě, zatímco samy zůstávaj venku stát a rekapitulujou oblíbený seriály. 
       Pavel dosrkne zbytek ferneta, zvedá se a noviny nechává ležet zatížený popelníkem. Do deště se nevybavil, a tak jen v mikině a s kapucí přes hlavu přebíhá ulici. Dvě okna v šestym patře bejvaly jeho, teď se v nich nesvítí. Zastaví u prvního vchodu. Tady jsem bydlel, říká si, když odpočítává zvonky, aby našel ten svůj. Je pořád bez jmenovky. Chvíli doufá, že přestane pršet. Pak uslyší v dálce trolejbus, vyběhne směrem k zastávce a zpátky se neohlíží.       
      

22.02.2012

.: Are We Here? -

>      Kočičí oči nás vedou. Svítí na cestu miliónem světel, spojujou se v přímkách, který lemujou hlavní trasy migrace ... po těch se s náma přemisťujou spokojený i nespokojený, nažraný i nenažraný, zapálený i zfouknutý lidský životy. Je mi tady těsno a momentálně si nemám komu postěžovat. Jen tak si protáhnout nohy, zapálit si, smejt z čela prach a dát si kafe z automatu. Noc je v propocenym tričku vlhká a ráno bude studený a hladový.

         Tyhle dálkový autobusy jsou tragický. V Německu prakticky nesjedeme z dálnice. Stavíme na odpočivadlech, který prosvěcujou pumpy s obchodama. Skrz ty obchody musím pokaždý projít, abych se dostal na záchod. A to je pro mě nový, protáhnout se mezi regálama, nevyspalej a zlámanej. Jsem asi blbě vychovanej, mám neodbytnej pocit, že na mě všichni cílej pohledem, že bych měl nějak vypadat a bejt světaznalej.

         Je tady další zastávka, autobus odbočuje k parkovišti. Dívám se nalevo, dva chlapi u kamiónu ... jeden sedí na stupátku, druhej se opírá o návěs. Za pět set let by mohli v panevropskym muzeu kultur představovat typický Slovany. Jejich kulatý obličeje, rysy rozměklý vodkou. Jsou v pantoflích a nedbale oblečený. Ten menší chlap, co sedí na stupátku, má triko s nápisem Polska a v ruce hrnek. Pije, polyká velký doušky, ohryzek se mu stěhuje pod bradu a klesá na svý místo ... pomalu a plynule.

         Angličani říkaj on board a bus ... na týhle palubě všichni spí, proto využívám situace, rychle vystoupím a jdu rovnou na záchod. Není tady žádná fronta, to je snad poprvý, a platí se chlapovi u okýnka. Tenhle obrejlenej šedesátník teď na mě mluví, jenže já neumím ani slovo německy a Beny pořád spí. Nevšímám si chlapíka a procházím turniketem k pisoárům. Při zpáteční cestě se mu nevyhnu a nejspíš bude neodbytnej. Proto si pořádně omejvám obličej a v duchu se připravuju na první setkání s cizincem. Jsem zakřiknutý dítě východního bloku, který netuší, kolik tady stojí malá.

         Zastavil jsem asi metr od Kurta Altenmanna, tak jsem si ho v duchu pojmenoval, a zaposlouchal se do jeho libý řeči. Pochytil jsem jen zwei flugzeug … bum … heute nacht …. Situace mě dokonale zaskočila, nečekal jsem na záchodě živej lidskej element. Představoval jsem si záchody budoucnosti, s elektronickym prodejem lístků a splachováním na fotobuňku. Ale tady, jen pár kilometrů od Norimberku, se zastavil čas, a já byl donucenej uznat, že Německo není zas tak hrozný, že i Německo si konzervuje ostrůvky historie jako důkaz svý někdejší nedokonalosti. A to se mi líbí.

         Zwei flugzeug jsem neviděl, byla noc a na šedomodrý obloze žádný kondenzační čáry, jen mrakama sem tam posedlý nažloutlý světlo, aura civilizačního smogu zvedající se z továren, domovů a pouličních lamp velkoměsta. Zpátky na východ tma houstla, a ještě jsme nebyli tak daleko od domova, aby nás chytla potřeba vzpomínat.

Beny se na sedadle pohnul.

„Beny, spíš?“

„Ty vole, co je? Nebuď mě.“

„Mám nějakej blbej pocit, nemůžu usnout,“  řekl jsem.

A začala se mi vtírat myšlenka, že hranice jsou v nás navždycky a ta posranost, že nebude možný je překročit, nás provází i ve svobodnym světě. Jsme jako utržený kry, který se nejistě houpou na vlnkách poměrně klidný řeky. A i když víme, že voda je klidná a hráze před náma padly, stejně máme strach, že se na nich rozbijeme. Je to blbej dar, zvykli jsme si na nehybnost, jenže teď se všechno kolem mění, a naše duše nestíhaj.

...

         Fronty jsou daný zákonama, zákonama schválnosti, a lidský osudy v nich docházej naplnění. Už v autobuse jsme tipovali, koho pošlou zpátky. Posledních pár kilometrů před Calais lezla nervozita přes snesitelný meze. Beny se potil, já jsem se potil, potil se celej českej národ jak kdysi Římani před branama Anglie. Těm se králové za kanálem poddali bez boje. Tajně jsem si přál, aby to v našem případě bylo stejný, taky máme na ostrovech svoje aliance, a zvací dopisy v kapse. Finalizing all preparations, sleep over at Jamie‘s, can’t wait to see you … a tak dál. Nikdo nepozná, že jsou napsaný na přání krutě vyslýchanejch.

         „Budeme improvizovat,“ radil Beny. „Myslim, že nás nevrátěj.“

„A normálně se známe, že jo?“ Potřeboval jsem se ujistit.

„To je jasný, pak ukážu na tebe, mluvíš líp. A hlavně opakuj všechno, co je v dopisech. Jsme studenti, jedeme na čtrnáct dní na Skye atd.“

Věčnej úsměv na tváři úředníka mi dává zabrat, ani na sekundu nevím, jak na tom jsem. Jaký je důvod vaší cesty? Zvací dopis? Mohl bych ho prosím vidět? Máte s sebou dostatečnou hotovost? Chcete se podívat na vysočinu a navšívit Skye? Dobrá volba, pane. Děkuji, to stačí. Tady je váš pas, můžete jít. Proběhlo to bez problémů. Ještě před půl hodinou jsme s Benym skládali schémata a nacvičovali odpovědi. Směšný jsme byli, zbytečná námaha. Stačí dost peněz v kapse, zvací dopis a pár slov v mírný křeči. Žádný fingování blba … promiňte, já nerozumět anglicko. Člověk pochopí, že úřednímu světu vládnou kvóty, a takovej úředník má určený, kolik lidí musí za směnu slušně odmítnout. Důvodem může bejt cokoli, malá hotovost, nádenický ruce, minimální podezření, že si jedete na černo vydělat balík, kterej vám královna nezdaní.

         Jsme zpátky na sedadlech, šťastnej bus míří do díry pod průlivem, pod nímž vlaky z vlnitýho plechu lámou rekordy v počtu přepravenejch Evropanů i čekatelů na evropský občanství. Občas si tu nějakej Rumun zláme vaz, spadne do kolejiště nebo se udusí v zapečetěnym balíku na návěsu kamiónu, kterej byl moc dlouho odstavenej. Každej den se desítky lidí z východu dostávaj pod falešnejma záminkama na ostrovy, kde se nechaj najmout. Dohazovač má na starosti Čehy, Slováky, Poláky, stovky pracovních sil. A z jejich hodinový mzdy si bere libru. Tak to chodí, Britové ilegály potřebujou. I na to jsou kvóty. A když tepny týhle migrace z východu vydaj nadměrný množství krve, zasáhnou policajti, seberou pár lidí, a pošlou je do jejich domovskejch zemiček, do těch demokraticky rozbordelenejch enkláv vybledajícího socialismu, do zóny šedi, která se tu a tam začíná rozsvěcet prvníma reklamama na Coca-Colu.

...

         Anglie byla Benyho nápad, sám bych se nikdy neodhodlal. Ale Beny zdědil čich po otci, oba byli stejně řáchlí a jejich snažení nemělo složitou motivaci. Jako psi běželi za stopou a nebylo možný je odvolat, dokud stopa nevyčichla.

A tak Beny jednou řekl: „Zavřu, v létě stejně chodí málo lidí.“

„To jsou ty debilní festivaly,“ napadlo mě.

„A taky že jo, Beny, ty vole … každej tejden jsou minimálně dva.“

„No, ty vole, a kapely hrajou na každym stejný. Ale když to lidi chtěj, mně je to jedno, tohle není výdělečnej podnik, vole, to je kultura,“ dodal Beny.

         Kluci dělali za barem s nárokem na nepravidelnou odměnu … a já byl jeden z nich. Nezůstával jsem o víkendech na koleji, vracel jsem se do rodnýho města, abych točil místním vejhulkům pivo, a odměnou mi byl dobrej pocit, že jsem u toho, že slyším všechny ty kapely, který hrajou jak Alice in Chains, a můžu hodnotit poslední modely konopí dodaný různejma partičkama jako regionální produkt přímo do našich zobáků. … Hulení nám zůstalo, Alice in Chains jsou dávno mrtvý. Okouzlení sebedestruktivníma týpkama vystřídalo elektronický modlářstí. Samotářský tance v davu, stavy na pokraji mdlob, realita jak zmačkanej papír.    

         Lokál byl malej klub, asi pro tři sta lidí. Stál kousek od nádraží, takovej obdélníkovej barák se střechou do oblouku, jak zvětšenej vagón bez náprav. Před rekonstrukcí připomínal tajný komoušský pornokino, v němž členové okresního výboru společnou onanií oslavovali pubertální příhody Josefiny Mutzenbacherový. Polstrování sedaček bylo červený a nějaký zašlý, a plátno na vzdálenější stěně jediný velký místnosti bylo počmáraný děstkejma rybama a prasátkama, k nimž někdo dostříkal sprejem píču a nečitelně se podepsal. Plátno v klubu zůstalo, sedačky jsme vytrhali. Underground je mocnej. To byl můj dojem z první oblhídky místa, ze kterýho pár kámošů a dobrej Bůh vytvořili legendu.

         Táta Benymu fandil, nepůjčil mu peníze, ale přál mu úspěch a snažil se pomoct svym způsobem … jedinym, kterej znal a kterej ho nic nestál. Sám jsem byl přítomnej několika konzultacím těsně před rozjezdem baru. Na nich jsme s Benym a jeho tátou podrobili nemilosrdný analýze trh s alkoholem. Výsledkem debaty byl arch papíru popsanej názvama pití, který nesmí přes práh a který naopak nesmí v podniku chybět. Já na bar protlačil myslivce, asi byl z mýho oblíbenýho města, z cigánskýho ráje na severu, a tím myslivcem jsme si připili na zdar naší anglický cesty, o níž byl Beny přesvědčenej, že mu pomůže umořit dluh vzniklej rozjezdem podniku. 

         Když Beny prohlásil, že zavře, byla krutá zima a Novej rok těsně za náma. Koberec u baru ještě provlhlej novoročníma přípitkama a slzama vyplakanejma za známý, který se definitivně zkurvili a přestali chodit ven. I takovejch pár bylo.

         „Seženeš práci, přece, nějaký jahody,“ začal Beny.

A já se vymlouval jako obyčejně, když mám s něčím pohnout.

         „Nikoho pořádně neznám, vím o pár lidech, co jezděj někam na jihovýchod Anlgie … … ale nikoho neznám osobně, přisedl jsem k nim v hospodě … nezdravíme se, víš, že mám sociální fóbie. Všude jen sedím, poslouchám, pozoruju okolí … ty seznamovací kecy, to je příšerný, co po mně chceš.“

         Přesto jsem nakonec slíbil, že se na ně nalepím a že do léta to zvládnu. A kdyby to nevyšlo, můžeme vyjet i naslepo, anglicky umím a spolu se neztratíme. Ten večer byl za barem Prase, tlouštík v kšiltovce NY Knicks, a když nám nalil třetího panáka, sehnul se pod bar a spustila muzika. Massive Attack, Blue Lines. Ta noc byla ve zkouřenym opojení střízlivou odbočkou od kytar směrem k hypnotickejm basům a chladně odříkávanýmu textu, ze kterýho odkapává grime, špína pocitů smetenejch z podlahy příměstskýho vlaku. Citlivej ženskej zpěv nám dával naději.

...

         Teď vystupujeme na Victoria Coach Station. V odbavovací hale hraje vážná hudba, do tý se pravidelně ozývá: Upozorňujeme cestující, prosím nenechávejte svá zavazadla bez dozoru. Chytáme se hlavního proudu, zpátky se neohlížíme. Míjíme odjezdový brány, jdeme jak náměsíčný, Londýn nás táhne do svýho středu. Těsně před východem je volná lavička, čtyři kovový sedadla pro nás dva a naše batohy.

         „Hele, sedneme si, ubalím si cigáro,“ napadne Benyho

         „Tak jo, souhlas,  jdu si pro čaj, čekej.“

Vracím se s kelímkem, Beny se rozhlíží. Jsme stejně vyplašený i unavený. Deset hodin čekání se zdá jako dlouhá doba. Otvírám batoh, nahmátnu discmana a sedám si vedle Benyho. Are we here? Jo, konečně jsme tady. Když poslouchám Orbital, zvykám si na svět kolem. Beny mi usíná na rameni.

20.01.2012

.: Potomci obětí, vykonavatelů, slepců i práskačů -

> V naší zemi jsou otisky historie, stopy anonymních osudů, který válcuje ticho a čas. Proudy stovek a tisíců lidí, teď neviditelný pod novodobym asfaltem s čárama pro parkování. Žije se tak, jak se žije – ve svobodě a v tuposti. A tak se životy privatizujou, zatímco sdílený vědomí minulosti se propadá jak opuštěný šachty v dolech. Každej další nákup, každej další příspěvek životnímu pohodlí dává lidem zapomenout, jak relativní je tohle nekonfliktní štěstí.

Je nutný vracet se k příběhům, i kdyby to byly jen na cestě sebraný střepy. Na polní cestě, na níž můj hrdina venčíval psa a házíval mu klacík.

Mohlo to začít mrtvou kozou ve studni, nebo jinou zlomyslností. Koza ve studni byla důkaz, že se vesnice rozděluje, že dřívější přátelé brzy vyjeví svý charaktery, že se jakýmsi vnuknutím stane Alois udavačem a táta jeho spolužáka půjde před lidovej soud.

Ten táta ... totiž starej Musil, ten zkrátka nemohl jinak. Nebyl ani největším ani nejbohatším sedlákem ve vsi, přesto na něj hodili kletbu kulaka. A na to jako by Alois čekal. Stála před ním životní šance, poslání, který naplnil ... a bůh ví, jaký výčitky pak tahal v hlavě, jak se ospravedlnil a srovnal s tím, že jako svazák přivedl člověka (i když třídního nepřítele) do lágru.

Provedl to lehce, stačil telefonát z místní telefonní stanice, pár pokynů z okresu – schovejte pytle pšenice do stohu ... my si pro něj přijedeme, až to nebude čekat. Černý auto a za měsíc přesun do pracovního tábora.

Bylo to na severu Čech, co by pistolí dostřelil do lázeňskýho města, kde na náměstí z fasád opadaly kdejaký štukový krásy. Kde náměstí bylo třeba přestavět v jedinym správnym slohu. Kde nestačilo kostel zbourat ... kde na jeho místě musely vyrůst veřejný záchodky. A tomu naši dědové přihlíželi stejně nečinně, jako bysme tomu přihlíželi my.

Do místních lázní už jezdili jen našinci. Pustit sem cizince, to by byl risk. A možná právě v tu chvíli, kdy Máňa nořila svoje tukem obalený srdce do léčivý radonový koupele, možná právě v tu chvíli fáral starej Musil s počínajícím zánětem plic pod zem, aby z ní pro socialistický hospodářství vyrval kousek smolince.

Po pár letech přišla amnestie. Přišla jak milost boží, protože konce trestu by se skoro nikdo nedožil, a do dolů začali fárat první civilní zaměstnanci sdružený v revolučních odborech. Pracovní lágry oficiálně přestaly existovat, práce neosvobozovala jako dřív ... a Musil se vrátil domů.

A potkával je všechny, jak jdou do hospody. Byl páteční podvečer a chystala se zábava, jen málokdo slavil, že se vrací. A na tý zábavě je Lojza velkej tanečník, a taky velký prase, který se po pár pivech sápe na kdejakou ... zatímco u Musilů doma se na navrátilce tváří, že je světlá budoucnost, že sem táta nepřijel jen v klidu umřít. Rodina byla zase celá, jenže ne na dlouho. Po půl roce další oboustrannej zánět ... v době, kdy příslušný léky byly jen pro jednoho z pěti. Konec svízelnýho života.

Dnes stojí na místě bejvalýho statku pár obvodovejch zdí a rozvaliny chlívů, z nichž si místní leccos odnesli. O restituci majetku se nikdo nepřihlásil, protože Musilovy děti musely zapomenout, odříznout se od rodný hroudy. Jako malí jsme lezli přes plot a hledali poklady. Zvláštní ... nikdo z našich rodičů nám tenkrát o rodině, co tu žila a hospodařila, nevyprávěl. Jsme potomci obětí, vykonavatelů, slepců i práskačů ... a sami nejsme jiný.

6.01.2012

.: Tovární kraj -

> Na Letnou vyleze jen zlomek cizinců. Pijeme pivo pod kaštanem ... jsou tu dva páry, co hrajou na schovaný prasátko. Jejich nohy víří prach a od kiosku se zvedá vůně grilovanejch klobás. Chlapi vzpomínaj na začátek slibný kariéry v mladším dorostu Sparty. Teď choděj kopat po práci ... zpocený trika, břicho, cigareta. U kyvadla se fotěj holky ze zámoří. Tyhle vyslankyně západní elegance se tolik liší od prvních porevolučních návštěvníků. Jejich oblečení ze Zary, Promodu atd. Praha je zlatá loď ... archa potopená pod Letnou, jen my tady nahoře jsme se zachránili.

> Je odpoledne, začíná babí léto. Jdeme kolem Labe a nad hladinou bez přestání šumí doopravní ruch, kterej nemůže přes skály na druhý straně. Dubičky jsou vysoko nad pražskou silnicí a je tam jistě ticho. V údolí Labe je severočeskej ruch na pozadí všeho. Ani odpočinek u řeky není tak úplně odpočinkem. V továrním kraji město nevypnete. 

> Revoluční ulice, Lidické náměstí, Pařížská ulice, Hrnčířská a Mírové náměstí – to je jejich teritorium. Jsou to sestry v akci ... a nikdo na světě neumí tak rychle říct – Dobrý den pane, přispěl byste prosím na pejsky. Jejich vytrvalost je obdivuhodná, tolik času na ulici netráví ani pochůzkáři z městské policie. Mají můj respekt a patří jim dík, že aspoň chvíli postály a nedělaly pózy.   

5.12.2011

.: Mistr Rap -

1.

Znáš ho, určitě se na něj pamatuješ, říkal si Mistr Rap a v jednu chvíli ho byla plná škola. Tvá kamarádka Ida mu dělala fotky. Měl je na plakátech před prvním oficiálním vystoupením. Tak vidíš, že ho znáš. Ty fotky si taky pamatuješ. Seděl celej v černym na schodišti v paneláku, nějak podivně zahalenej. Na očích měl mafiánský brejle, asi aby zakryl beďary. Malej dospělej v dlouhym černym kabátě. Ida tekrát vyprávěla, jaký to měl doma, hlavně s otcem, kterej se vždycky večer vracel nalitej. Máma nestíhala vydělávat a otec byl v invalidním důchodu, trochu sraženej, ale ne úplnej mrzák, jen se chápal moc tragicky a zapíjel svůj osud ve Sport baru.   

Když měl Mistr první koncert, byl to poděl, propadák. Přišli snad všichni ze školy a on se tvářil suverénně, že jim to s lehkostí řekne, jaký jsou nízký, jak nechápou svět a nemaj ponětí, o co se tady bojuje. Už tekrát žral gangsta a všechny ty tupakoviny, možná snil o mučednický smrti. Mučedníci ulice, to byl jeho gang. Ať je mi zem lehká, až zhasnou všechny cíga, až se ozvou rány, já nebudu tu s vámi dál. Nebyl na stejdži sám, byl tam ještě jeho kámoš z konkurenčního gymplu, a společně nažhavený seběvědomí jim po prvním pískotu zoufale stydlo. Spodky si pouštěli z mp3, nervóza se šířila davem, celý to bylo amatérský. Žádnej hvězdnej začátek.

Od koncertu uběhl víc než rok, když se to stalo.

            Ve třídě jsme ho přehlíželi, to se musí říct, a přehlíželi ho i učitelé, aby se vyhnuli zásadnímu protnutí duší. On byl trochu přísavka. 99% lidí nesnášel už z podstaty, ale občas se  zamiloval, někdy i do starší ženský. Ty jeho vyvolený se nikdy nedozvěděli, jak Mistr hoří. On za nima chodil, vymejšlel situace, aby se dostal do jejich blízkosti, psal si o nich rýmovačky, který pak doma nahrával. Spíš než láska to byla jeho nevyřčená touha někomu se úplně dát, vzdát se svobody, nechat sebou vláčet. Takový byly i jeho texty, buď dát všechno, nebo se radši zastřelit. Bohužel ho nikdo nemohl přijmout takovýho, jakym se dělal.

            Naše třídní mu byla nejblíž. Musela se scházet s rodičema kvůli průserům, a protože věděla, že Mistr by to neměl doma lehký, občas něco zatajila a utrousila sem tam pochvalu.   To ona nám po letech vyprávěla, jak ji vyprovázel domů, jak ji dával nahlídnout do svejch deníků a odříkával jí nový texty. Z deníků prej bylo znát, jak je nevyrovnanej. Spousta řečí o lidech, který ho zradili, a proto skončili na černej seznamech. Vymyšlenosti o tom, jak si sežene železo, jak osudově chápe holky, co se k němu otočily zády. Osobně jsem ho s žádnou neviděl. On si v tom psaní stavěl hezčí, silnější, světu odolný já. To už je mi jasný.

            Tys potom přestoupil, takže dál nic nevíš. Rozhodně se ve třeťáku začal ztrácet. Po třech opravkách, který udělal, se ještě vrátil do hry, jenže už v říjnu bylo vidět, že v ní dlouho nezůstane. Na začátku listopadu měl tolik neomluvenejch, že to nešlo dohnat. Třídní jsme se ptali. Ta taky nic nevěděla, nebo nám něco tajila. Rodiče prej přerušili kontakt se školou a na posledních 14 dní nedodali omluvenky. Mistr Rap se vydal cestou ulice.

2.

V lednu se ke mně donesla zpráva. Byl víkend a já měl asi pět piv. Šli jsme z Káčka, pak jsme si ještě v parku dali cígo. Vedle fontány byly naházený takový ty pružinový matrace, co na nich malý cigáni skáčou salta. Tak jsme si je natahali do altánu a posedali si dokola, i když byla zima a matrace provlhlý jak prase. A jak jsme tam seděli a dělali bordel, někdo na nás zavolal městskou. Asi z těch baráků vedle polikliniky. Ještě než přišli policajti, viděli jsme kluka … přesně toho, kterej s Mistrem tenkrát podělal koncert. Zapletl se nějak mezi nás a v tu samou chvíli tam přišli měststký a začali nás perlustrovat a psát si adresy. Nic se nedělo, jen nás poučili a život šel dál. Ta situace nás všechny trochu sblížila a byli jsme najednou odhodlaný nejít domů a protáhnout noc.  Vraceli jsme se do centra, a s náma i Mistrův kámoš, kterej by se beztak toulal sám, kdyby na nás nenarazil.  

            Dole v Moskevský, jak je ta večerka, jsme čekali na někoho, kdo šel koupit víno. Myslím, že to byl Adam. On si zevnitř přinesl i dvě smaženky a pamatuju si, jak jsem mu jednu snědl a jak jsem se přitom zakuckal. Asi jsme se tenkrát vsadili, kdo ji rychlejš sežere. Takový kokotiny jsme dělali často. No a jak jsme tam čekali na Adama, přišla řeč na Mistra a na další společný známý. A ten Mistrův kámoš, co jsme ho potkali v parku … myslím, že měl přezdívku Five, nechtěl moc mluvit. Asi se blbě rozešli a dlužili si peníze, ale to nebyl hlavní problém.

Five vyprávěl, jak jim oběma hrabalo, jak se Mistr začal zaplejtat, jak odešel od rodičů a přísahal, že už tam nikdy nepřespí a nikdy na fotra nepromluví.  Byl listopad a ještě se dalo přežít venku. Mistr si hledal místečko a nakonec ho našel v bejvalym lihovaru … tam za pískovnou na Pražský. Prej nemluvil o ničem jiným než o prachách a o tom, jakej musím mít člověk status, aby byl čistej a svobodnej. Fivovi už bylo tou dobou jasný, že s jejich rapama je konec a že nemůže domu ke kompu tahat houmlesáka, kterej smrdí a veršuje něco o statusu. Five byl normální středostavovský dítě, takže v jistym okamžiku odpadnul. Ortodoxní víra ve sdílený moudrosti ulice ho postupně opuštěla. A stejnym způsobem on sám opouštěl Mistra. Vídali se čím dál míň a čím dál míň si rozuměli. Five doteď trpí výčitkama svědomí a říká, že kdyby se tenkrát neuklidil do svýho navoněnýho pokojíčku, kdyby měl Mistra pod kontrolou, nemuselo k tomu dojít.

Měl jeden sen, sehnat si pistoli, tak to říkal Five, a taky že ji nakonec sehnal. Ležela vedle něj, když vymyšlená láska otevřela dveře. Jen ta rána ji přivolala, jen tu ránu vzala jako vážnej signál. Cizí kluk s prostřelenou hlavou před bytem Radky K. Mistr to přežil se ztrátou paměti a pomalu se učí mluvit. Jenže jeho slova už nebudou mít spád. Sotva si koupí rohlík. Na to jsem myslel, když jsme se rozešli, když v tu lednovou noc začalo nesmyslně pršet. Doma mi bylo jedno, jestli se někdo vzbudí, jestli mě táta najde v koupelně a dá mi facku, že jsem napitej. V obýváku před zapnutou televizí jsem spolykal, co se dalo. A čím dál hnusnějš na mě dolíhalo vědomí, že sílu prstu, kterej mačkal spoušt, přikrmila nevšímavost každýho z nás. Usínal jsem blbě a ráno, stejně jako pokaždý v kocovině, jsem si představoval hokejisty, jak si přihrávaj puk z hole na hůl, jak se narážej na mantinel polepenej reklamou. Prašivá neděle a hokej v hlavě. Takhle nějak si to vybavuju.